Těžké deprese a úzkosti, nespavost, fóbie, obsese, zvýšené škály paranoie a schizofrenie, narušené testování reality, kognitivní dezorganizace, silné emoční disbalance, schizoafektivní porucha, smíšená porucha osobnosti, postraumatická stresová porucha. Psychodiagnostika v lednu 26 zní dost děsivě. Stále přetrvávají i tělesné potíže po operaci na onkologii. V lednu 25 jsem se sice z onkologie dostala, jenže jako jiný člověk, v jiném těle, s jinou hlavou. Již rok mě děsí i existenční nejistota a finanční tíseň. Stále jsem na to sama, já a moje kočky. Stále hledám kudy kam.
Onko diagnóza člověka donutí zastavit. Když má štěstí, motor života se zase rozběhne. Z onkologie se však člověk dostává do jiné reality. Extrémní stres, nápor na psychiku je enormní, zvlášť na člověka bez hmotného zajištění, bez rodinného zázemí. Mou největší oporou byl pes, když odešel do nebe, ocitla jsem se v pekle, se mnou i moji kočičí společníci. To kvůli nim hledám jak dál.
Psaní je má terapie, dřív také i má profese. Ve své tělesné, psychické a mentální neschopnosti zvládám jen to jediné – psaní. Přesto se teď nevyznám ani ve vlastních slovech. Nevyznám se sama v sobě, skrze psaní se snažím pochopit. Avšak pohlcuje mě únava na straně jedné, na druhé pak přehlcenost, potíže s koncentrací, mentální omezení. Emoce mě ovládají natolik, že se propisují i do mých textů. Je jich až příliš, textů, slov, emocí, bludů, myšlenek. Motám se v kruhu nepochopení, a tak se ve svých 44 letech vracím na začátek – jako dítě svých rodičů. Hledám (se).
První porucha v mém vývoji vznikla ještě před narozením. Jednou ze zhruba půl milionu případů se v rané fázi těhotenství jedno dvojče, tzv. parazitické dvojče, přestane vyvíjet a druhé je pohltí. Že jsem se neměla narodit sama jsem zjistila až v mých dvaceti letech. Večer jsem v křečích skončila na pohotovosti, ráno na operačním sále. Z břicha mi odebrali ono dvojče, dermoid už prorostlý do střev. Z nemocnice jsem si naopak odnesla panický strach z lékařů. Po 20 letech jsem pak svým strachům čelila znovu, tentokrát na onkologii. Onkologická diagnóza odstartovala nejtěžší rok mého života. Namísto klidu se dostavili démoni z dětství, syndrom týraného dítěte. Extrémní stres probudil dávná traumata, postraumatický stresový syndrom. Těžké deprese, úzkosti a poruchy osobnosti se předvádějí v maximální míře, na hranici psychózy se objevují náznaky schizofrenie. Mé dny sytí pocity bezmoci, únava a vyčerpání. Ovládla mě neschopnost. Svět kolem, můj život i hlava, všude je chaos. A tak hledám, skrze psaní hledám teorii pro praxi života.
Píšu, píšu celý život, nikdy neodeslané dopisy, zprávy nikomu a všem. I z onkologie, z cesty k uzdravení mám zápisky, ale vrší se na ně nová psaní tak, jak se objevují nové překážky ke zdolání. A síly už došly, nedaří se. Nedaří se vymanit ze svých bludných kruhů a všudypřítomného chaosu, zorientovat se ve svých vlastních myšlenkách či slovech, dát dohromady plánované knihy. Chybí energie i mentální kapacita, hlavní slovo má únava. Moc toho nezvládám, ale stále píšu. Psaní je má terapie, léty osvědčená, zatím jediná, která mi vyhovuje, ale stále doufám, že se to změní, stále hledám nové možnosti. Bude to ketaminová terapie, psilocybin, psychadelika? Klasická psychiatrie a její antidepresiva se neosvědčila, a tak hledám dál. Hledám pochopení. Primárně hledám lék na zlomenou duši dítěte, která ovládá dospělého, hledám protilátky k pocitům jako bezmoc, vina, nedostatečnost.
Životní ztráta? Akutní menopauza po operativním odebrání vaječníků (totální hysteroktomii)? Stres vyvolaný onkologickou diagnózou, vážnou nemocí a faktickým ohrožením života? Traumata z dětství, které tíhou stresu a nejistoty ovládla mysl a vracejí mě do pozice malého zraněného dítěte? Už toho bylo moc. Už je všeho až příliš. Příliš potíží, příliš myšlenek, příliš zmatků. Příliš smutku a žalu, úzkostí a strachů, příliš deprese, chaosu a poruch. Nechápu, co že se to všechno děje. Realita mi začala unikat. Klasická psychiatrie nepomáhá. Nevyznám se sama v sobě. Nevím kudy kam. A tak začínám od začátku, od dětství, jako dítě svých rodičů, dospělý, kterého vrací zpět vývojové trauma, syndrom týraného dítěte.
Vyhoření, totální vyčerpání, chronická únava, stres, vážná nemoc, akutní menopauza, deprese a úzkosti, životní ztráta a hluboký smutek, žal, anhedonie, trauma z dětství, psychické poruchy, schizofrenie, schizoafektivní porucha, poruchy osobnosti, ADHD, OCD, neurastenie, nejnáročnější životní zkoušky a výzvy? Drásající existenční nejistota, permanentní nároky nedovolující klid, koncentrovaná krutá bolest vedoucí až ke zhroucení psychiky. Dítě svých rodičů hledá jak dál. Hledá se. Hledá pochopení. Hledá jiné, kteří vyznávají v pochopení a vydali se na cestu sebepoznání, aby mohli skutečně vyrůst.
Hledám cestu, cestu k uzdravení. Otevírám brány (sebe)poznání, klíčem je praktická psychologie, psychologie traumatu a psaní. Psaní je má terapie. Prostřednictvím psaní hledám teorii pro praxi života. A předkládám ji všem, kteří chtějí konečně vyrůst a dospět, vrátit se k sobě a vydat se na cestu životem bez zátěže minulosti.
Tato platforma je otevřená všem, co hledají, mají otevřenou mysl a srdce. Jako dítě svých rodičů vítám všechny děti, dospělé děti i rodiče, kteří se chtějí oprostit od negativních vzorců a tíhy traumat minulosti, aby si zajistili budoucnost a přítomnost prožívanou s lehkostí. Vítám všechny tipy, osvědčené návody a metody, zkušenosti a příběhy. Otevírám prostor pro sdílení a různé formy spolupráce. Věřím ve spojení. Prvotní kontakt zajišťuje email ditesvychrodicu@seznam.cz, živé spojení představují sociální sítě.