HLEDÁ SE

POCHOPENÍ

Vyhoření, totální vyčerpání, chronická únava, stres, vážná nemoc, akutní menopauza, deprese a úzkosti, životní ztráta a hluboký smutek, žal, anhedonie, trauma z dětství, psychické poruchy, ADHD, OCD, neurastenie, nejnáročnější životní zkoušky a výzvy? Drásající existenční nejistota, permanentní nároky nedovolující klid, koncentrovaná krutá bolest vedoucí až ke zhroucení psychiky? Nepochopení? Nezájem?

Snažím se najít cestu jak dál, ale narážím. Lékaři, byrokracie, permanentní nároky, které nezvládám. Výrazně mě omezuje neschopnost dorozumět se. Je to primárně má neschopnost, neschopnost popsat své potíže a srozumitelně předat nějaké konkrétní sdělení. Nezvládám to. Nezvládám to bez pláče, bez hysterie, bez emocí, které ze mě dělají malé ublížené dítě. Jenže na to dnes nemá nikdo čas ani náladu. To nikdo nechce vidět, poslouchat, a tak mě většinou všichni, se kterými přijdu do styku včetně úředníků a lékařů směřují na psychiatrii. Neposlouchají ani tam. Má omezení mě příliš omezují. Má neschopnost příliš definuje, nejenom ta mentální. Ve stavu, kdy se nedaří nic, vše je nad mé síly, zvládám jediné – psaní.

Psaní je má terapie a snad i způsob, jak najít, co hledám. Hledám především klid, pocit bezpečí, prostor pro sebe, pro terapii, abych se zase znovu mohla vrátit do života. Hledám pochopení, trpělivost, laskavost. Hledám podporu a péči, kterou jsem nikdy nezažila.

Kam se podívám, všude je to zlé, v minulosti, v přítomnosti, v budoucnosti. Sama nechápu, co že se to všechno děje. Realita mi začala unikat. Klasická psychiatrie selhává, snažím se využít jiné možnosti, ale chybí prostor, síly i peníze. Chybí to základní, ten klid, nějaká jistota. Topím se, tápu, chybí pevná půda pod nohama. Chybí fyzické i psychické síly. Chybí schopnost orientace. Nevyznám se sama v sobě. Nevím kudy kam. A tak volám o pomoc. A tak začínám od začátku, od dětství, jako dítě svých rodičů.

Dítě, které nepoznalo péči a lásku domova, si logicky láskyplný domov neumí vytvořit ani v dospělosti. Nezná to, neví jak, neví, co to je. Když dítě zažívá od blízkých surové zacházení a zažívá jen nejistotu, stane se to jeho světem i do budoucna. Když dítě neví, zda se od ruky nejbližších dočká pohlazení, anebo facky, vyvodí, že nejbezpečnější je zůstat sám, vysvětlovala mi psycholožka. Já zůstala sama, nemám děti ani partnera. Naučila jsem se být sama, naučila se nějak fungovat, ale ve chvíli, kdy se objevily vážné zdravotní potíže, celý život se mi zhroutil jako domeček z karet. Nemám oporu v rodině, nikoho, o koho by se dalo opřít. Nemám domov, bezpečné zázemí, žádnou jistotu. Každý měsíc řeším, kde vezmu na nájem, na jídlo, jak obstarám svá zvířata, nejdřív jako pacient onkologie, nyní pacient onkologie v remisi a hlavně psychiatrie. Zhroutila jsem se, ale marně žádám o klid, kde se dá.

Jsem sama, a tak na dosah není nikdo, kdo by chápal, projevil zájem, reálně pomohl. Všichni jsou příliš daleko, mé volání o pomoc do ticha neslyší, nemám sílu na víc, nezvládám to. Mí nejbližší naslouchají, ale nemluví, nemají ruce, aby je přiložili k dílu, nemají plnou hlavu zmatků a lidských potíží, jen otevřená srdce. Mou rodinou jsou zvířata, ryzí láska a radost, od nich se člověk nikdy nedočká ničeho zlého, zvířata neublíží, nezklamou, nenechají člověka padnout. To díky svým zvířatům jsem onkologií prošla. To kvůli nim teď volám o pomoc. Když mi onkologické onemocnění vzalo mou nejbližší, mou fenku, ocitla jsem se v pekle. A běh života se stále nezastavuje. Ještě jsem se nesrovnala s životní ztrátou, nezotavila se z životních bojů a už o život bojuje můj nejstarší společník, dvanáctiletý kocour.

nejtěžší rok života

Životní ztráta mé nejbližší, fatální ohrožení mé netradiční zvířecí rodiny? Stres vyvolaný onkologickou diagnózou, vážnou nemocí a faktickým ohrožením života? Akutní menopauza po operativním odebrání vaječníků (totální hysteroktomii)? Traumata z dětství, které tíhou permanentního stresu a dlouhodobé nejistoty ovládla mysl mě vracejí mě do pozice malého zraněného dítěte. Za poslední rok toho bylo až příliš. Příliš potíží, příliš myšlenek, příliš nároků na jednoho, příliš zmatků.

Pracovní vyhoření a finanční krach, bezprostředně následovaný onko diagnózou slovy lékaře: „Máte nádor, jdete pozdě“. To byl říjen 24. Ještě na začátku měsíce ještě myslela, že stačí prostě pracovně zabrat, že je to krize pouze finanční.
Konec roku jsem strávila po nemocnicích. Přes děsivé onko příběhy, strach a stres spojený s nemocničním prostředím a lékařskými postupy bylo nejnáročnější nechávat doma svá zvířata, zvyklá jen na mou přítomnost. Podařilo se mi aktivovat jakýsi záchranný mód a ovládnout své strachy, ač dočasně. Neurčité lékařské zprávy a vyšetření, nejistota ohledně toho, jak vážný je stav, završila prosincová operace (radikální hysteroktomie). Nejdříve to vypadalo, že operace ani nebude možná, nakonec po odebrání dělohy, vaječníků, uzlin jsem se z onkologie dostala s dobrými výsledky i bez chemoterapie (do ledna však nebylo nic jasné).
Teprve až po operaci, kdy jsem sama v domácnosti se zvířaty musela nějak fungovat, ač tělo prostě nefunguje a po operaci se nevrátilo do normálu, na mě ten stres teprve dolehl. Pohltil mě děsivý strach. Kolotoč myšlenek v hlavě neustále přehrává černé scénáře, které reálně člověk na onkologii vidí.
Radikální hysteroktomie vyvolala menopauzu a já poslední měsíce zažívám všechny její potíže (návaly horka, pocení jsou ty nejmenší, horší je trvalá nespavost, bolesti kloubů a svalů, omezená hybnost). Střevní potíže, zácpa/průjem, problematické vyprazdňování, inkontinence, faktické tělesné projevy vyvolávají psychický neklid. Tělesné i psychické potíže mohou mít původ v nedostatku hormonů, být pooperačními komplikacemi, příp. prostě jen psychosomatickou reakcí na situaci, ve které jsem. To nic neměnní na tom, že mě paralyzují.
Po novém roce přišly deprese/úzkosti, mentální neschopnost. Probudila se dávná traumata z dětství. Dostala jsem se na psychiatrii… Onkologii i psychiatrii, tělesné, mentální i psychické potíže, to vše bych ještě považovala za zvládnutelné, kdybych onko diagnózu nemusela řešit u své nejbližší, u své fenky, ani ne rok po onko diagnóze mé. Do nebe mi odešla po krušném měsíci od diagnózy.
S ní zmizela má největší opora, motivace, motor života. To bylo léto 25, má životní ztráta, peklo. To už byl nervový kolaps. Můj svět se zastavil. Kolotoč života i kolotoč myšlenek v mé hlavě však běží dál.
Podzim. O život bojuje můj kocour. Ledviny, kapačky, problematické čůrání, kdykoliv a kdekoliv. Potřebuje mě. Musím a chci být s ním. Jsem zralá na blázinec, ale kvůli mé rodině, mým kočkám nepřichází v úvahu. Mají jenom mě. A já je. A tak hledám, stále hledám cestu k uzdravení, uzdravení těla i duše.

Síly už došly, dávno

Mentálně, psychicky nezvládám ani nároky běžného života. Narážím přitom na nesmyslné útoky, nezájem i silné nepochopení, dané i mou omezenou schopností domluvit se bez emočních projevů a hysterie. Nechybí jen síly, fakticky chybí peníze. Od onko diagnózy neřeším jen, jak se uzdravit/vyléčit, jak překonat strach a nejistotu nastolenou nemocí, každý měsíc čelím základním existenčním nejistotám. Nebyl měsíc, kdy bych nemusela řešit, kde vezmu na nájem, na jídlo/krmivo, na běžné potřeby své zvířecí rodiny. Musím zvládat nejenom zdravotní problémy, lékaře, ale byrokracii, úřady ve stavu, kdy mě jakékoliv nároky způsobují další a další stres.

Přes hluboký stud, únavu a bolest spojenou s rýpáním se v otevřených ranách teď nevidím jinou možnost než psát, přiznat, že mi opravdu chybí reálná podpora. Reálně mi chybí peníze, alespoň na čas bych se s nimi mohla zbavit existenční nejistoty a části problémů, které mě zatěžují a nedovolí mi být v klidu. Proto sbírka. A panika, kterou taková sbírka obnáší. Další tlak, který nezvládám.

Onkologie nebylo to nejhorší. Peklo přišlo pak

Extrémní stres spojený s vážnou nemocí znovu otevřel staré rány. Probudila se hluboko do duše zarytá traumata z minulosti, aby ovládla přítomnost.

Neschopnost dostala nový rozměr. Paletu emocí a obav zatemnil smutek, stesk, hluboký žal ze životní ztráty. Přišla jsi o svoji lásku, náplň života. Už tady není, zmizela tvá největší opora. Vlastní omezení tě ničí, plyne z nich chaos, ve kterém se sama ztrácíš. Topíš se ve svých kruzích. Tápeš. Hledáš cestu ven, ale ona neschopnost vše zatemňuje. Nedovoluje ti vidět jakýkoliv náznak světla. Chybí pevné základy. Všechno se ti hroutí, v závalu suti marně hledáš zbytky sebe.

Hledáš. Hledáš se. Hledáš klid, místo, kde ti bude konečně dobře, kde si odpočineš a znovu se probudíš do života. Hledáš pocit bezpečí a jistoty, hledáš domov, který jsi nikdy neměla. Hledáš pochopení, které ti nebylo a není dopřáno.

HLEDÁ SE. TO DÍTĚ SE HLEDÁ.

Hledáš prostor pro sebe, pro zotavení. Nemáš ho. Není. Jsi jako to malé bezbranné dítě, které je schoulené ve své bolesti, zraněné a zklamané, vystavené dalšímu hrubému zacházení. Extrémní stres tě zahání do kouta, kde se marně snažíš najít nějaký pocit bezpečí. Znovu se v tobě probouzí programy naučené v dětství. Psycholožka diagnostikuje syndrom týraného dítěte, završuje kupu duševních potíží, pod kterou jsi uvízla. Uvědomuješ si své bludné kruhy, ale vymanit se z nich nedaří. Už přes čtyřicet let. Už chybí i síla ovládat vlastní mysl. Sama se nedokážeš pohnout z místa. Jsi v pasti vlastní neschopnosti. S neutěšivou bolestí a neukojenou touhou po bezpodmínečné lásce si uvězněná v bludných kruzích samoty, s pocity bezmoci zažívané tím zraněným dítětem, kterému není dána hřejivá náruč, pohlazení a podpora. Není, nikdy tady pro tebe nebyla. Třeseš se strachy a zimou. A tak se upínáš k náznaku naděje. Psaní, co jiného ti zbývá.

První porucha v mém vývoji vznikla ještě před narozením. Stane se asi jednou z půl milionu případů. V rané fázi těhotenství se jedno dvojče, tzv. parazitické dvojče, přestane vyvíjet a druhé je pohltí. Že jsem se neměla narodit sama jsem zjistila až v mých dvaceti letech. Večer jsem v křečích skončila na pohotovosti, ráno na sále. Z břicha mi odebrali ono dvojče, vývojovou cystu, dermoid už prorostlý do střev. Z nemocnice jsem si naopak odnesla panickou hrůzu z lékařů, syndrom bílého pláště. Po dvaceti letech jsem svým strachům čelila znovu, tentokrát na onkologii. Onkologická diagnóza odstartovala nejtěžší rok mého života. Namísto klidu se dostavili démoni z dětství. Extrémní stres probudil dávná traumata a pocity bezmoci, neschopnosti a samoty.

Životní ztráta? Akutní menopauza po operativním odebrání vaječníků (totální hysteroktomii)? Stres vyvolaný onkologickou diagnózou, vážnou nemocí a faktickým ohrožením života? Traumata z dětství, které tíhou stresu a nejistoty ovládla mysl a vracejí mě do pozice malého zraněného dítěte? Za poslední rok toho bylo až příliš. Příliš potíží, příliš myšlenek, příliš zmatků. Nechápu, co že se to všechno děje. Realita mi začala unikat. Klasická psychiatrie nepomáhá. Nevyznám se sama v sobě. Nevím kudy kam. A tak začínám od začátku, od dětství, jako dítě svých rodičů, dospělý, kterého vrací zpět vývojové trauma, syndrom týraného dítěte.

Píšu, píšu celý život, nikdy neodeslané dopisy, zprávy nikomu a všem. I z onkologie, z cesty k uzdravení mám zápisky, ale vrší se na ně nová psaní tak, jak se objevují nové překážky ke zdolání. A síly už došly, nedaří se. Nedaří se vymanit ze svých bludných kruhů a všudypřítomného chaosu, zorientovat se ve svých vlastních myšlenkách či slovech, dát dohromady plánované knihy. Chybí energie i mentální kapacita, hlavní slovo má únava. Moc toho nezvládám, ale stále píšu. Psaní je má terapie, léty osvědčená, zatím jediná, která mi vyhovuje, ale to se snad brzy změní. Klasická psychiatrie se neosvědčila, a tak hledám, primárně lék na zlomenou duši dítěte, která ovládá dospělého, protilátky k pocitům jako bezmoc, vina, nedostatečnost.

Hledám cestu, cestu k uzdravení. Otevírám brány (sebe)poznání, klíčem je praktická psychologie, psychologie traumatu a psaní. Psaní je má terapie. Prostřednictvím psaní hledám teorii pro praxi života. A předkládám ji všem, kteří chtějí konečně vyrůst a dospět, vrátit se k sobě a vydat se na cestu životem bez zátěže minulosti.

Tato platforma je otevřená všem, co hledají, mají otevřenou mysl a srdce. Jako dítě svých rodičů vítám všechny děti, dospělé děti i rodiče, kteří se chtějí oprostit od negativních vzorců a tíhy traumat minulosti, aby si zajistili budoucnost a přítomnost prožívanou s lehkostí. Vítám všechny tipy, osvědčené návody a metody, zkušenosti a příběhy. Otevírám prostor pro sdílení a různé formy spolupráce. Věřím ve spojení. Prvotní kontakt zajišťuje email ditesvychrodicu@seznam.cz, živé spojení představují sociální sítě.