Říkejme jí Soňa, v dětství nezažila nic pěkného. Nedočkala se péče a lásky ze strany utrápené matky ani násilnického otce. Pamatuje si hlavně zvuky, do detailu, se všemi emocemi, které vyvolávaly. Obyčejné zvuky má natrvalo spojené s nepříjemnými zážitky. Dodnes je ve střehu: bouchnutí dveří, zvýšený hlas, tiché vzlyky. To vše znovu oživuje dobu, kdy bouchnutí dveří znamenalo křik otce a tiché vzlyky utrpení matky ve vedlejší místnosti. Obyčejné, nevinné podněty vnímá jako hrozbu a její tělo intuitivně reaguje. Stačí málo a je zase tím malým bezmocným dítětem plným bolesti. Příběh Soni není ojedinělý, ve skutečnosti je příběhem mnoha dětí vyrůstajících s pocity bezmoci, strachu a vlastní nedostatečnosti.

Trvalý biologický otisk

Příběh Soni by mohl být příběhem mnoha dospělých, kteří nepoznali bezstarostné dětství. Fyzické i psychické násilí, různé formy týrání a zanedbávání v dětství nechává hlubokou stopu v mozku. Je to biologický otisk, který je trvale uložen v těle člověka. Podílí se na představě o tom, co je láska a vztah. Často skrytě, o to silněji ovlivňuje chování ve vztazích k druhým, ale primárně se podepisuje na vztahu člověka v sobě.

Americká profesorka psychiatrie a výzkumnice Judith L. Herman, která se na základě vlastní zkušenosti věnuje oblasti porozumění a léčby traumatu, incestu a domácího násilí, vysvětluje vznik dětského traumatu tehdy, když násilí, negativní emoce a strach způsobují lidé, na kterých je dítě závislé. Nemá únik. Nemá ochranu. To vytváří zcela specifický typ zranění – tzv. komplexní trauma.

Judith L. Herman byla mezi prvními, kdo upozornil, že dlouhodobé, opakované trauma – typicky trauma v dětství – se projevuje odlišně od jednorázových traumatických událostí. Popsala to, co dnes nazýváme komplexní PTSD (C-PTSD).

Judith L. Herman zdůrazňuje, že tyto traumatické projevy nejsou osobní selhání. Jsou to adaptační strategie – způsoby, jak dítě přežilo něco, co bylo nad jeho síly. Ocitá se tak v kruhu bolesti, ze kterého musí vědomě vystoupit.

Jak vzniká kruh bolesti?

Dítě, které zažívá týrání nebo zanedbávání, se ocitá v paradoxu: Ti, kteří by ho měli chránit, jsou zároveň zdrojem ohrožení. Mozek malého dítěte není schopen tento rozpor unést – a tak se přizpůsobí: potlačí vztek a své pocity, potlačí samo sebe, ztuhne, zážitky zatlačí hluboko do paměti, často až za hranice paměti a běžného vědomí.

Neurovědec Bessel van der Kolk, autor knihy Tělo sčítá rány popisuje, že trauma z dětství není jen psychická jizva, ale trvalé přetvoření nervového systému.

Když traumatická zkušenost z dětství není rozklíčována zpracována, člověk si ji v dospělosti – často nevědomě – znovu inscenuje. S tím souvisí i teorie naučené bezmocnosti (learned helplessness). Opakovaně prožívané trauma, týrání zneužívání, manipulace, negativní vliv jiné osoby, ale i negativní postoj k sobě a nezdravé myšlení vede ke stavu spojenému s depresí a nízkým sebevědomím. Psycholog Martin Seligman, který teorii naučené bezmocnosti rozpracoval ji popisuje jako obranný mechanismus, psychický stav, kdy se jedinec naučí, že jeho snaha nemá na nepříjemnou situaci vliv a nemá nad ní kontrolu. Následkem je pasivní postoj, ztráta motivace, apatie a neochota řešit problémy, i když řešení existují. Může vyústit v paralyzující deprese a úzkosti až posttraumatickou stresovou poruchou nebo syndrom vyhoření. Prožitá bolest se tak zarývá stále víc osobnosti člověka a nabaluje na sebe celé spektrum dalších fyzických i psychických potíží.

Když se negativní vzorce z dětství nepřetvoří nebo nezpracují, mají tendenci se reprodukovat buď ve formě reviktimizace (volit si partnery, kteří ubližují) nebo perpetrace (stát se tyranem). Již v osmdesátých letech práce nazvaná Kruh bolesti (násilí) profesorky psychologie Cathy Widom, která působí na John Jay College of Criminal Justice City University v New Yorku, poukázala na zvýšené riziko násilí páchaného v dětství týranými lidmi. Psycholožka, která výzkumem dlouhodobých následků fyzického a psychického týrání, zanedbávání a zneužívání v dětství věnuje dlouhodobě, však také upozorňuje na další souvislosti.

Není to osud ani svobodná volba

Chování v dospělosti má být dáno celou řadou faktorů (sociální podpora, prostředí, intervence), takže cesta od násilí v dětství k násilí v dospělosti není přímá. Není to předurčený osud, ale zvýšená pravděpodobnost, že se kruh násilí nepodaří přerušit. Negativní zkušenosti v dětství zvyšují dle ACE studie (Felitti et al., 1998) nejrůznější rizikové chování, také riziko závislosti a psychických problémů.

Není to volba v morálním smyslu, ale důsledek naučených vzorců, negativních zkušeností a vztahových očekávání, dokonce někdy i biologických změn v procesu regulace emocí. To platí i pro efekt reviktimizace. Některé studie hovoří až o dvojnásobném či trojnásobném riziku, že se osoby zneužívané v dětství stanou i v dospělosti znovu obětí ze strany týrajících partnerů. Je to dáno tím, jak funguje mozek a učení.

Dítě se od rodičů učí, co znamená vztah. Pokud lásku v dětství provázel strach, mozek toto spojení uloží. I v dospělosti pak člověk hledání blízkosti spojuje s těmito starými signály. Namísto bezpečí pak s láskou zažívá i ohrožení.

Koncept betrayal trauma vysvětluje, proč lidé zůstávají v toxických a nebezpečných vtazích. Je to pro ně forma ochrany, protože jinou neznají. Dává jim to smysl, protože jinou formu lásky a péče nezažili. Fakticky je betrayal trauma psychická a emocionální újma způsobená narušením důvěry či pouta osobou, které bezmezně důvěřujete či na které přímo závisíte.

Judith Herman ve své knize Trauma and Recovery popisuje, že trauma není jen extrémní stresová reakce. Je to narušení základního pocitu bezpečí, kontroly a důvěry ve svět i v sebe sama. Od toho se pak odvíjí i chování člověka, v dětství i v dospělosti. Moderní psychiatrie a psychologie pracuje také s termínem Syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte (CAN, Child abuse and neglect). Jde o soubor nepříznivých příznaků, které poškozují tělesný, duševní a společenský vývoj dítěte. Jedná se o jakékoli nenáhodné jednání rodičů nebo jiných dospělých, které je ve společnosti nepřijatelné, ale přece se děje. Zahrnuje fyzické a psychické týrání, sexuální zneužívání a zanedbávání péče, také nedostatečná hygiena či hlad. Podstatou je hrubý, odmítavý či ponižující přístup k dítěti. Dítěti je ubližováno, trpí fyzicky i psychicky a je tak zásadně ohrožen jeho vývoj.

Zlo plodí zlo

Děti, které byly ponižovány nebo ovládány, se ocitají v roli oběti, kterou si nesou po zbytek života. Později si však mohou osvojit i autoritářské styly chování. Opět je to pro ně hluboce uložený vzorec. Vlastní bezmoc maskují hněvem a agresí. Za hněvem se často skrývá dětský strach a stud. Agrese se stává pokusem ochránit své zraněné já. Mnozí lidé, kteří křičí, ponižují nebo kontrolují, ve skutečnosti nesnesou vlastní zranitelnost.

Za křikem je dítě, které se kdysi bálo – a teď se bojí znovu. Psycholog Terry Real to popisuje jako „obrannou masku moci“:

Lidé, kteří v dětství zažili násilí, mohou v dospělosti sami sklouznout k agresi ne proto, že by byli zlí. Je to proto, že nikdy nepoznali jiný způsob, jak zvládat bezmoc a frustraci. Tito lidé neznají jiný funkční nástroj kontroly. Hněv se stává náhradou za to, co jim v dětství chybělo: pocit jistoty a sebeúcty. Když se objeví stres nebo pocit odmítnutí, jejich mozek reaguje stejně jako tehdy: bojuj. Stále však platí, že se tento bludný cyklus dá přerušit, jak ukazuje Widom a další. Prvním krokem je své hluboce uložené vzorce chování rozpoznat.

Jak přerušit kruh bolesti?

Může to znít ezotericky, ale i moderní psychologie pracuje s konceptem vnitřního dítěte. Když jsi jako dítě zažíval bezmoc, strach nebo opuštění, část tebe zůstala v té době uvězněná. Dospělá část pak buď bojuje (tyran), nebo se podřizuje (oběť).

Zraněné vnitřní dítě je skutečná součást člověka, která potřebuje vaši pozornost, říká John Bradshaw, autor publikace Návrat domů. Dle autora je vnitřní dítě klíčem k emocionálnímu i fyzickému zdraví. Právě zranění dětské duše se totiž v dospělosti projevují nejrůznějšími formami sebesabotáže, nezdravými vztahy, závislostmi, depresemi, úzkostmi i negativními vzorci, jako je např. snaha zalíbit se lidem za každou cenu.

Cesta do spokojené dospělosti vede přes zdravé vztahy, klíčovým je vztah k sobě a svému zraněnému já. Různé způsoby terapie se snaží obnovit vztah dospělého se svým vnitřním dítětem. Dá se k tomu dopracovat malými drobnými kroky, spojuje je laskavost, trpělivost a vstřícný vztah k sobě samému.

Zkuste si představit malé dítě v sobě a zeptat se: Co teď potřebuješ? Co by ti teď pomohlo? Můžeš přesně popsat, co právě teď cítíš? Zkuste si tyto otázky položit v klidu, opakujte si je pro chvíle, kdy v klidu nebudete. Podaří-li se vám v kritických chvílích zaměřit na tyto otázky a své zraněné vnitřní dítě, okovy minulosti můžete přerušit.

Jsem dítě svých rodičů, bezbranné a zraněné, zlomené, porouchané… První porucha v mém vývoji vznikla ještě před narozením. V rané fázi těhotenství se jedno dvojče, tzv. parazitické dvojče, přestane vyvíjet a druhé je pohltí. Že jsem se neměla narodit sama jsem zjistila až v mých dvaceti letech. Večer jsem v křečích skončila na pohotovosti, ráno na sále. Z břicha mi odebrali ono dvojče, vývojovou cystu, dermoid už prorostlý do střev. Z nemocnice jsem si naopak odnesla panickou hrůzu z lékařů. Po dvaceti letech jsem svým strachům čelila znovu, tentokrát na onkologii. Onkologická diagnóza odstartovala nejtěžší rok mého života. Probudila se hluboká traumata z dětství, pocity bezmoci a beznaděj, ale také osamění a životní ztráty. Psycholožka diagnostikovala syndrom týraného dítěte, ke kterému se přičítá i bolest ze ztráty mladšího bratra v dětství a syndrom mizejícího dvojčete, pocit, že mi v životě stále něco chybí.

Reálně mi chybí i prostředky, základní existenční jistoty. Trápí mě tolik problémů, že se mi nedaří je ani definovat, sama nechápu, co že se to všechno děje. Realita mi začala unikat. Klasická psychiatrie selhává, snažím se využít jiné možnosti, ale chybí prostor, síly i peníze. Chybí to základní, ten klid, nějaká jistota. Topím se, tápu, chybí pevná půda pod nohama. Chybí schopnosti fyzické i psychické. Chybí schopnost orientace. Nevyznám se sama v sobě. Nevím kudy kam. A tak volám o pomoc. A začínám od začátku, od dětství, jako dítě svých rodičů.