Mnoho lidí si své trauma neuvědomuje. Říkají, že „prostě měli přísnou výchovu, že dřív výchova byla jiná, že násilí bylo v pořádku“, že „rodiče to mysleli dobře“, nebo že „to ostatní měli horší“. Další lidé prožité trauma, hrůzy, kterým byli vystaveni jako děti, zatlačí daleko za hranice vědomé paměti. Trauma bývá nevědomé, skrývá se, jako by nebylo. Ale tělo a duše si pamatují. Biologická paměť zásadně ovlivňuje budoucnost člověka. Až teprve ve chvíli, kdy si dovolíme tu bolest uznat, může začít skutečné uzdravování.

Jde o dlouhodobé trauma, které může v budoucnu přerůst až do komplexní postraumatické stresové poruchy. V pochopení, odhalení příčin a léčbě pomáhá uznávaný expert na oblast traumatu Gabor Maté: „Trauma není to, co se vám stane, ale to, co se stane uvnitř vás v důsledku toho, co se vám stalo.“

Toxický stres, kterému tělo jednou řekne ne

Děti žijící v prostředí, kde jsou opakovaně vystaveny přímému a/nebo nepřímému násilí, agresivitě, týrání, zneužívání, chronickému zanedbání, ztrátě bezpečí, zažívají tzv. toxic stress, toxický stres, který spočívá v dlouhodobém přetížení stresových systémů organismu. To neznamená jen „špatné vzpomínky“ nebo vzpomínky tak kruté, že je nejde ani vyslovit, že si je nejde ani vybavit v paměti.

Toxický stres mění regulaci hormonů, imunitní systém i mozek. Tento stres významně zasahuje do chování v době, kdy si člověk osvojuje programy chování do budoucna. Předurčuje narušené vztahy a sociální chování dospělého dítěte. Tak se fakticky zvyšuje riziko fyzických i psychických onemocnění v dospělosti. Potvrzují to mnohé výzkumy v čele s konceptem ACE (Adverse Childhood Experiences) o vlivu negativních zkušeností v dětství na další život, který již v roce 1998 publikovalo Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí.

Studie ACE, která prokázala spojitost mezi traumatickými zkušenostmi z raného dětství a zhoršeným zdravotním stavem, kondicí a odolností v dospělosti, reálnými fyzickými i psychickými potížemi, je základem mnoha dalších vědeckých zpráv a poznatků, které postupně mění pojetí psychiatrie a náhled na vznik fyzických i psychických onemocnění.

Zmiňovaná ACE Study (Felitti & Anda, 1998) měří tzv. ACE skóre, dle něho mají dospělí s vysokým počtem traumatických zkušeností z dětství výrazně vyšší riziko:

Permanentní mód ohrožení

Tělo dítěte vystavenému toxickému stresu dlouhodobě funguje v módu ohrožení, který mu velí: bojuj – uteč – ztuhni. Hormonální systém se nikdy úplně neuklidní, imunitní systém se vyčerpá a tělo postupně kolabuje. To potvrzuje i kanadský lékař maďarského původu, který se dlouhodobě věnuje traumatu, ale i léčbě závislostí, propojením mysli a těla Gábor Maté. Sám v dětství těsně unikl holokaustu, sám se v životě také potýkal se závislostmi a posléze čtrnáct let pracoval s drogově závislými v chudinské čtvrti Vancouveru. Jistě se i díky vlastním zkušenostem, přestože není původní profesí psychiatr ani psycholog, stal světově proslulým expertem na téma dětského traumatu a jeho vlivu na vznik závislosti.

Gabor Maté je známý svou tezí, že velká část fyzických nemocí i duševních potíží (včetně závislostí a ADHD) má kořeny v traumatech z dětství. Je protagonistou dokumentárního filmu Moudrost traumatu (The Wisdom of Trauma), působí i jako lektor a jako spisovatel dal vznik řadě bestsellerů, mj. knihy Když tělo řekne ne.

Hluboké kořeny úzkostí a deprese

Trauma dítěti odebere pocit bezpečí, pocit kontroly a stability, nahradí je pocity bezmoci, sžírající nejistota a nedůvěřivost, trvalá úzkost. Lidé, kteří vyrůstali v neustálém napětí, se často nikdy nenaučili cítit se v bezpečí. Jejich nervový systém je nastavený na trvalou pohotovost. A pak stačí málo – zvýšený hlas, nejasnost, ztráta kontroly – a tělo okamžitě reaguje strachem.

Strach a úzkosti dospělého dítěte s problematickým dětstvím se neřídí logikou. Jsou zakořeněné v těle, které si pamatuje chvíle, kdy nešlo předvídat, co přijde. V dospělosti to přináší úzkosti a deprese, které pak mohou vést k nespavosti, chronické únavě, bušení srdce, ale i k potížím se soustředěním či psychosomatickým bolestem. Jak již bylo řečeno, škála následků traumatu z dětství je široká, škála příznaků syndromu týraného dítěte (CAN) v dospělosti má kořeny v dětství a hluboce zasahuje do celého života.

CAN a postraumatická stresová porucha

Jak vysvětluje renomovaná psychiatrička v oblasti traumatu Judith L. Herman, člověk po traumatu žije v neustálé ostražitosti — v tzv. hypervigilanci. Mozek čeká nebezpečí i tam, kde není. Je to ochrana, která kdysi umožňovala přežití. V dospělosti člověka izoluje od okolního světa a sama ničí jeho psychické zdraví. A nejenom psychické zdraví.

Lidé s nelehkým příběhem, kdy v dětství zakusili různé formy týrání a zanedbání, mají vyšší riziko úzkostných poruch, chronické deprese až posttraumatické stresové poruchy (PTSD), poruch osobnosti a závislostí (alkohol, drogy). Vědecké studie, výsledky meta-analýz a systematických přehledů potvrzují také zvětšené riziko závažnějších průběhů těchto duševních onemocnění.

Porušené nebo nejisté citové vazby v dětství často vedou k problémům v dospělých vztazích. Omezená důvěra, vyhýbavost, nebo naopak přilnutí a závislost na partnerovi, i to jsou následky traumatu, které se dají zahrnout pod syndrom CAN. Riziko domácího násilí v roli oběti, ale i opakování násilí v rámci vlastního rodičovství není automatické, ale bez cílené podpory a intervence je u dospělých dětí se syndromem CAN vyšší, dokládají studie.

Neurověda: mozek týraných dětí

Trauma v dětství má dopad na regulaci emocí, učení a pracovní paměti. To je vědecké vysvětlení, proč někteří dospělí s CAN mají zvýšenou reaktivitu na stres nebo potíže s impulzivitou. Výzkum zmiňuje i epigenetické změny, tzn. že životní zkušenosti ovlivňují i genovou expresi.

Moderní věda a výzkumy, neuroimagingové studie dokumentují změny ve strukturách a funkcích mozku (hipokampus, amygdala, prefrontální kortex) spojené s expozicí traumatům v raném věku. Potvrzují tak zkušenosti z psychiatrie, nové pojetí traumatu dle Judit L. Herman nebo poznatky a myšlenky, které prezentuje Gabor Maté.

Pokud dítě žije v bezpečí, rozvíjí se prefrontální kůra, která pomáhá regulovat emoce, plánovat, učit se empatii a předvídat následky. Mozek dítěte je extrémně plastický. To znamená, že jeho struktury se adaptují na podněty z prostředí. Pokud je prostředí traumatické, stresový systém mozku se přehnaně aktivuje. To dokládá i nizozemsko-americký psychiatr, autor, výzkumník a lektor Bessel van der Kolk ve své publikaci Tělo sčítá rány.

Jak vypadá trauma v mozku?

Následky CAN nejsou osud

Dětství není jen období, které „nějak přežijeme“. Je to čas, kdy se formuje celý náš základní operační systém – mozek, nervový systém, schopnost regulovat emoce, vztah k sobě samému i k okolnímu světu. Každá zkušenost, ať už příjemná nebo bolestivá, se zapisuje do této klíčové biologické paměti a ovlivňuje, jak budeme reagovat na stres, vztahy či nebezpečí v dospělosti.

Mozek je plastický, právě to je základní předpoklad, fakt, který v praxi stojí za vznikem syndromu týraného dítěte CAN. Dobrou zprávou je, že mozek je plastický, nejenom v dětství, ale oproti původním vědeckým předpokladům i v dospělosti. Traumatické zkušenosti a jejich dopad na fungování mozku tak sice mají dlouhodobý efekt, ale nemusí být trvalé. Traumatické vzorce v mozku se dají přepsat.

Onkologická diagnóza odstartovala nejtěžší rok mého života. Probudila hluboká traumata z dětství, pocity bezmoci a beznaděj, ale také osamění a životní ztráty. Psycholožka diagnostikovala syndrom týraného dítěte. Protože můj mozek bezpochyby funguje abnormálně a já pro praxi života potřebuji nutně teorii, potřebuji věřit lékařským postupům, psychiatrii a psychoterapii potřebuji mít podloženou, aby na mě nějak fungovala, vrhla jsem se do hledání, hledání sama sebe, ale i příběhů jiných, poznatků, které mi pomůžou se nějak zorientovat.

Bude to stačit? Pocit, že nedělám dost, že nejsem dost, je stále všudypřítomný. Přiznání, že jsem aktuálně neschopná, nestačí. Pociťuji hlubokou bezmoc danou i tím, že mi reálně chybí i jakékoliv prostředky, základní existenční jistoty. Stále mi zoufale chybí pocit bezpečí. Jako to malé bezmocné, zraněné a neschopné dítě proto volám o reálnou pomoc. Uslyší mě někdo?