V sedmdesátých letech, kdy Judith L. Herman začínala jako mladá psychiatrička na bostonské klinice, se trauma skloňovalo primárně s válečnými veterány z Vietnamu. Rodinné záležitosti se řešily za zavřenými dveřmi. Bolesti žen a dětí se zkušenostmi z domácího násilí byly mimo dosah zájmu medicíny. Jenže Herman v nemocnici přímo viděla případy, které neodpovídaly tehdejším poznatkům psychiatrie. Otřásly jejím chápáním lidské bolesti. Nejenom váleční veteráni. Ženy, děti i dospělí, se kterými se ve své praxi setkala, zjevně netrpěli vrozenou poruchou, ale důsledky něčeho, co zažili v minulosti, co bylo příliš zraňující, příliš kruté, příliš těžké.

„Trauma je víc než vzpomínka,“ psala Herman později. Tělo si z dětství nese bolest jako tajnou mapu, jako šifru, která čeká, až ji někdo přečte. A Herman začala číst.

Trauma je porušením síťových vztahů a důvěry. Tato myšlenka je díky Herman základním kamenem moderní traumaterapie a nového směru psychiatrie. Zkušenosti lidí, kteří přežili násilí v dětství, partnerské zneužívání, válku či jiné extrémní situace, ukazují, že následky traumatu nejsou jen psychické stopy. Jde o rozpad způsobu, jakým jsme ve světě ukotveni.

Trauma člověku odebere pocit bezpečí, pocit kontroly, jistoty a stability. Traumatické zážitky ničí pocit, že svět je předvídatelný, že lze důvěřovat lidem. Herman vysvětluje, že člověk po traumatu žije v neustálé ostražitosti — v tzv. hypervigilanci. Mozek čeká nebezpečí i tam, kde není. Je to ochrana, která kdysi umožňovala přežití. V dospělosti člověka izoluje od okolního světa a sama ničí.

Myšlenky Herman odpovídají poznatkům moderní neurovědy. Výzkum jasně mapuje dlouhodobé neurobiologické změny dané traumatem, studie mj. uvádějí zmenšení či změněnou funkčnost hippocampu, struktury, která se podílí na paměti a regulaci stresové osy. Trauma způsobuje také odlišné fungování prefrontální kůry, která je zodpovědná za emoční kontrolu a rozhodování. Amygdala, klíčová oblast mozku pro detekci hrozby a zpracování strachu, bývá po traumatu hyperreaktivní. Naopak je snížená hladina hormonu kortizol, což vede dle výzkumu k menší odolnosti vůči stresu. Trauma se v neukládá jen v mozku, ale i hormonálním systému, mj. ovlivňuje i krevní tlak či zánětlivé procesy v těle. Na práci Herman dnes i díky vědeckému potvrzení navazují další odborníci psychiatrie, podobně jako kdysi na Freuda. A miliony lidí si v její knize našly vysvětlení pro něco, co dlouho nedokázaly pojmenovat, co si tělo pamatuje, i když člověk sám nechce.

Jak dětství zůstává v těle dospělého?

Dítě nemá možnost utéct ani přehodnotit realitu. Nemůže si říct: „Tohle je o druhém člověku, ne o mně.“ Jeho svět určují jeho nejbližší, kteří ideálně zajišťují všechny jeho potřeby. Pokud ti, co mají dítě chránit, jsou naopak sami hrozbou, dítě je nucené fungovat jinak. Mozek musí na nepříjemnou situaci reagovat: přizpůsobí se. A právě tato adaptace v brzkém dětství se hluboce a dlouhodobě zaryje do osobnosti. Právě toto nastavení na přežití je později to, co dospělého člověka ničí. V dospělém světě to jsou ony „divné reakce“, „přecitlivělost“ nebo „nevysvětlitelné pocity“.

Judith L. Herman to nazývá jako porucha zapamatovaného nebezpečí. Dítě, které se bojí, zažívá strach a pocity bezmoci, žije bez uspokojení svých potřeb, nemá oporu dospělých a jeho světem je chaos, si nevytvoří jasné vzpomínky typu: „tohle se stalo“. Místo toho si jeho tělo do biologické paměti uloží:

• napětí, které se nedá uvolnit,
• přehnanou ostražitost a úzkostlivost,
• neschopnost cítit, že je v bezpečí,
• hluboko zakořeněný stud a pocity viny,
• a především zmatené přesvědčení, že problém je ono samo.

Porucha zapamatovaného nebezpečí

Jsou to otisky dávného traumatu, které se pak objevují v dospělosti jako úzkosti a deprese, problémy ve vztazích, neschopnost řešit konflikty, přehnané nároky na sebe, perfekcionismus, neschopnost odpočívat, nedostatek sebedůvěry a celá řada negativních emocí včetně zvláštního pocitu nedostatečnosti „nejsem dost dobrý/á, nejsem dost“.

Lidé si často myslí, že trauma je „něco, co se stalo.“ Trauma je „něco, co pokračuje“ — dokud se nevytvoří bezpečný prostor pro uzdravení. Tak to vidí zkušená psychiatrička, která nevytvořila jen celý koncept nového pojetí traumatu. Již název její přelomové knihy Trauma a uzdravení poukazuje na to, že Herman nabízí i způsob, jak trauma překonat. V první řadě je právě pochopení a poznání, že nejde o vlastní neschopnost, nejde o poruchu.

To, co by mohlo vypadat jako poruchy osobnosti, jsou ve skutečnosti otisky minulosti. Je to trauma, paměť těla, které nikdy nedostalo možnost dokončit svou reakci na extrémní situaci. Je to mechanismus umožňující přežití, který zůstává v těle a nedovoluje normální život.

PROCES UZDRAVENÍ Z TRAUMATU

Herman svou kariéru zasvětila tomu, aby lidem umožnila pochopit, co se v nich odehrává.
A zároveň jim vrátila to, co trauma ukradlo: pocit sebehodnoty, důvěru v sebe sama. Lidé s traumatem nejsou vadní, ale zranění. A zranění se může hojit.

Jak začít? Odděl vinu od odpovědnosti. Za to, co se stalo, neneseš odpovědnost. Za to, jak dnes pečuješ o sebe, ano. A to je dobrá zpráva — Příběh se dá přepsat. Minulost ne. Ale její důsledky ano.

Judith L. Herman podává jasný, srozumitelný model uzdravení. Ale není to zázračný skok ani romantická cesta, je to realistický plán, třífázový proces. A nezačíná vyprávěním příběhu, jak by se mohlo zdát.

Jsem dítě svých rodičů, bezbranné a zraněné, zlomené, porouchané… První porucha v mém vývoji vznikla ještě před narozením. V rané fázi těhotenství se jedno dvojče, tzv. parazitické dvojče, přestane vyvíjet a druhé je pohltí. Že jsem se neměla narodit sama jsem zjistila až v mých dvaceti letech. Večer jsem v křečích skončila na pohotovosti, ráno na sále. Z břicha mi odebrali ono dvojče, vývojovou cystu, dermoid už prorostlý do střev. Z nemocnice jsem si naopak odnesla panickou hrůzu z lékařů. Po dvaceti letech jsem svým strachům čelila znovu, tentokrát na onkologii. Onkologická diagnóza odstartovala nejtěžší rok mého života. Probudila se hluboká traumata z dětství, pocity bezmoci a beznaděj, ale také osamění a životní ztráty. Psycholožka diagnostikovala syndrom týraného dítěte, ke kterému se přičítá i bolest ze ztráty mladšího bratra v dětství a syndrom mizejícího dvojčete, pocit, že mi v životě stále něco chybí.

Reálně mi chybí i prostředky, základní existenční jistoty.