Pocity, které nemizí

Jsou to pocity, které nemizí, které stále zasahují dalece do psychického prožívání. Jsou to signály, které neustále ovládají celé tělo, bušení srdce a tlak v hrudi, sevření žaludku, běh nepříjemných myšlenek, nutkání něco dělat, něčemu uniknout, někam jít, ale není kam.

Slovo trauma popisuje hluboké psychické (nebo tělesné) zranění člověka ze situace, která přesahuje jeho kapacitu ji zvládnout, nakolik je ohrožující, zastrašující, nebo jinak psychicky náročná. Psychické trauma se může objevit po náhlé události jako je nehoda, útok, nemoc, ztráta, katastrofa, ale i po dlouhodobém prožívání strachu a pocitů bezmoci při násilí, zneužívání, zanedbávání, či nestabilních rodinných podmínkách, pak si ho můžeme i v dospělosti nést jako hluboce skryté a do podstaty osobnosti zaryté trauma z dětství (syndrom týraného dítěte).

Oproti všeobecnému mínění trauma není rarita, avšak nezřídka není přímo viditelné. Otázkou není „jestli“, ale „kdy“. Trauma často přichází v momentu, kdy ho člověk nejméně čeká. Je to šok – nehoda, ztráta, smrt blízkého, nemoc. Oproti mylnému očekávání se trauma zpravidla rodí z normálních životních situací. A nemusí se nás ani přímo dotýkat, stačí být svědkem traumatické události. Dle Světové zdravotnické organizace WHO někdy zažije potenciálně traumatickou událost globálně až 70 % lidí, ale pouze menšina (dle WHO cca 5,6 %) následně pocítí klinicky výrazné posttraumatické potíže. Odhadem asi 3,9 % světové populace zažije v určité fázi svého života posttraumatickou stresovou poruchu (PTSD).

Boj s neviditelnými mlýny

Mnohdy jde o normální reakci na abnormální situaci. Trauma vyžaduje čas, čas zpracovat traumatickou událost. Podpora blízkých, bezpečné prostředí a vlastní osobnost umožní mnohým se s traumatem časem srovnat. Jenže to neplatí vždy. Navíc, ne vždy máme podporu a prostor trauma zpracovat. Někdy se tak nervový systém po traumatu už neuklidní, reakce na trauma promění život v každodenní boj s neviditelnými stíny.

Trauma je trvalý otisk zážitku v nervovém systému, který ho stále prožívá. Trauma člověku odebere pocit bezpečí, pocit kontroly, jistoty a stability, to vše mu pak v dalším životě chybí. Traumatické zážitky ničí pocit, že svět je předvídatelný, že lze důvěřovat lidem. Psychiatrička Judith L. Herman, specialista na psychiatrii traumatu, vysvětluje, že člověk po traumatu žije v neustálé ostražitosti — v tzv. hypervigilanci. Mozek čeká nebezpečí i tam, kde není. Je to ochrana, která v určité chvíli umožňovala přežití. Posléze člověka izoluje od okolního světa a sama ničí.

Horor bez konce

Trauma je porušením síťových vztahů a důvěry. Tato myšlenka je díky Judith L. Herman základním kamenem moderní traumaterapie a nového směru psychiatrie. Zkušenosti lidí, kteří přežili násilí v dětství, partnerské zneužívání, válku či jiné extrémní situace, ukazují, že následky traumatu nejsou jen psychické stopy. Jde o rozpad způsobu, jakým jsme ve světě ukotveni.

Trauma, které zůstává v těle trvale uloženo, stává se chronické, přerůstá ve vážné psychické potíže až PTSD – postraumatickou stresovou poruchu, resp. komplexní postraumatickou stresovou poruchu v případě dlouhodobého zažívání traumatických událostí. Posttraumatická stresová porucha (PTSD) a komplexní posttraumatická stresová porucha (C-PTSD) jsou přirozeným následkem nepřirozených podmínek — situací, které přesáhly kapacitu lidského nervového systému.

Trauma není to, co se vám stane, ale to, co se stane uvnitř vás v důsledku toho, co se vám stalo.

Když je toho až příliš

V situace, která překročí kapacitu člověka ji zvládnout, tělo přepíná do režimu přežití, zatímco vědomá mysl mizí do pozadí. V případě, že trauma není zpracováno, organismus v tomto režimu funguje dlouhodobě. Člověk přežije, ale událost se ukládá tělesné paměti. Trauma ovlivňuje celé tělo, svalové napětí, dech, hormony a hormonální reakce, chování. Trauma mění způsob, jakým člověk reaguje, typicky jde o reakce na kritiku, stres, šok. Trauma mění způsob, jak se člověk leká, jak usíná, jak odpočívá i jak se vztahuje k druhým. Trvalá somatická paměť je důvod, proč trauma není jen vzpomínka. Je to stav organismu, stresová porucha.

Peter Levine, zakladatel somatické terapie traumatu, upozorňuje, že mnoho příznaků PTSD je ve skutečnosti „uzamčeným pohybem“, který tělo nestihlo dokončit v době ohrožení.

Trauma není v události. Je v nervovém systému člověka.

Judith L, Herman říká, že „trauma rozděluje lidskou zkušenost na před a po“. A právě toto rozdělení, tato trhlina ve vnitřní kontinuitě člověka, je výchozím bodem pro vznik posttraumatické stresové poruchy PTSD, resp. komplexní postraumatické stresové poruchy C-PTSD.

Kdy se rozvíjí PTSD a komplexní trauma?

Na rozdíl od zažité představy je PTSD méně o tom, co se konkrétně stalo, a víc o tom, co se dělo kolem toho, co bylo nebo nebylo během události a po ní.

Vznik traumatu závisí na kvalitě našich vztahů. Trauma nevzniká jen proto, že prožijeme nějakou ohrožující událost, ale teprve tehdy, když zůstaneme se svou bolestí a strachem sami.

Rozvoj posttraumatické stresové poruchy není jen o konkrétním člověku, ale také o jeho okolí. Judith Herman upozorňuje, že klíčovou roli hrají dva faktory:

• charakter události,
• podmínky, ve kterých člověk žije během a po ní.

Pokud je člověk vystaven opakovanému ohrožení, pokud nemá podporu, pokud bylo trauma způsobeno někým blízkým riziko PTSD dramaticky stoupá. Rozvoj PTSD, resp. C-PTSD úzce souvisí s traumaty z dětství (syndromem týraného dítěte CAN). U dětí se totiž teprve formuje mozek a centra mozku odpovědná za regulaci emocí.

Děti nepotřebují dokonalé rodiče. Potřebují bezpečí. A pokud bezpečí není, celé vývojové nastavení se mění.

Ještě donedávna se trauma popisovalo především jako reakce na extrémní událost. Nejhlubší trauma však často nevzniká z jedné události, ale z dlouhodobého narušení vztahů, bezpečí a identity. Americká vývojová psycholožka Marylene Cloitre dlouhodobě upozorňuje, že nejvíce devastující traumata často nevypadají dramaticky. Nejsou doprovázena výkřiky, sirénami ani titulky v novinách. Odehrávají se potichu, opakovaně, za zavřenými dveřmi.

Cloitre se desítky let věnuje výzkumu a léčbě komplexní posttraumatické stresové poruchy (C-PTSD), zejména u lidí, kteří byli traumatizováni v dětství nebo v dlouhodobě ohrožujících vztazích. Její pojetí traumatu je v něčem radikální: trauma podle ní není jen porucha paměti nebo reakce nervového systému. Je to poranění schopnosti být ve vztahu – k sobě i k druhým.

Typicky jde o dětství, ve kterém:

• emoce nebyly vítané nebo byly trestány
• blízký člověk byl zároveň zdrojem ohrožení
• nebyl nikdo, kdo by dítě ochránil
• bezpečí bylo podmíněné poslušností, tichem nebo výkonem

Cloitre zdůrazňuje, že v takových podmínkách se nervový systém neadaptuje na jednu hrozbu, ale na celý svět jako nebezpečné místo. A právě to odlišuje komplexní trauma od klasického PTSD.

Onkologická diagnóza odstartovala nejtěžší rok mého života. Probudila hluboká traumata z dětství, pocity bezmoci a beznaděj, ale také osamění a životní ztráty. Psycholožka diagnostikovala syndrom týraného dítěte, vývojové trauma (trauma z dětství). Protože můj mozek bezpochyby funguje abnormálně a já pro praxi života potřebuji nutně teorii, potřebuji věřit lékařským postupům, psychiatrii a psychoterapii potřebuji mít podloženou, aby na mě nějak fungovala, vrhla jsem se do hledání, hledání sama sebe, ale i příběhů jiných, poznatků, které mi pomůžou se nějak zorientovat.

Bude to stačit? Pocit, že nedělám dost, že nejsem dost, je stále všudypřítomný. Přiznání, že jsem aktuálně neschopná, nestačí. Pociťuji hlubokou bezmoc danou i tím, že mi reálně chybí i jakékoliv prostředky, základní existenční jistoty. Stále mi zoufale chybí pocit bezpečí. Jako to malé bezmocné, zraněné a neschopné dítě proto volám o reálnou pomoc. Uslyší mě někdo?

PTSD není jen diagnóza, ale způsob bytí

Trauma se v ideálním případě postupně začlení do příběhu života. Člověk si událost připomene, smysluplně o ní přemýšlí, zasazuje ji do kontextu. Jenže někdy k tomu nedojde. Událost zůstane zamrzlá. Judith L. Herman říká, že trauma je zkušenost, která nebyla prožitá do konce. A tak se může stát, že:

• tělo reaguje, jako by nebezpečí stále trvalo,
• mozek vyhledává hrozby i tam, kde nejsou,
• emoce kolísají extrémně, nebo se naopak vypnou,
• člověk se začne vyhýbat místům, lidem či situacím, které připomínají minulost,
• naruší se vztahy, každodenní fungování i spánek,
• objevují se vtíravé flashbacky, noční můry nebo extrémní lekavost.

Toto všechno je charakteristické pro PTSD — mozek prostě nepochopil, že už je po všem. Člověk trauma zažívá permanentně, ale lze to změnit. Zotavení je možné, návod má i zmiňovaná Judit L. Herman.

Pochopit své trauma: první krok k uzdravení

Pokud člověk neví, co se mu přihodilo, nebo si dlouho zakazoval o tom přemýšlet, nemůže se posunout dál. A přesto je třeba postupovat opatrně: není nutné znovu otevírat všechny rány najednou. Smyslem není vše si vybavit a znovu promítat, ale porozumět tomu, jak trauma ovlivňuje přítomnost.

Nehojíme trauma tím, že se k němu vracíme. Hojíme ho tím, že začneme být laskavější k částem sebe, které v něm zůstaly uvězněné

Pokud se z traumatu vyvinula PTSD, existují účinné cesty léčby — a existují odborníci, kteří tomu zasvětili život. Herman, van der Kolk, Levine, Fisher, Cloitre a mnoho dalších poskytují stejnou naději: porozumění, pochopení mění celý příběh.

Lidé po traumatu nejsou stejní jako předtím. Ale mohou být znovu celiství.

Jakmile člověk rozpozná, odkud jeho bolest pochází, může ji konečně začít léčit.
Postupně. Bez tlaku. Bez viny. A s vědomím, že uzdravení není jen možné — ale reálné.

Jak se trauma mění v uzdravení

Výzkum posledních dvaceti let ukazuje, že mozek je překvapivě plastický.
Když člověk najde bezpečný prostor, podporu, stabilitu a terapeutické vedení, může:

• znovu navázat zdravé vztahy,
• regulovat své emoce a vzorce chování,
• naučit se cítit ve vlastním těle bezpečně,
• pochopit, že flashback není přítomnost, ale minulost,
• uvolnit obranné mechanismy, které kdysi zachránily život.

Výzkumy Marylene Cloitre a jejích kolegů opakovaně ukázaly, že k výraznému snížení symptomů C-PTSD a ke zlepšení kvality vztahů i života jako celku po prožitém traumatu dochází terapií, která neučí léčit vzpomínky, neopravuje osobnost, ale rozšiřuje možnosti člověka. Předkládá způsoby, aby člověk mohl reagovat jinak než jen prostřednictvím strategií, které kdysi zachraňovaly život. Jedním z nejvýznamnějších praktických přínosů Marylene Cloitre je terapeutický přístup STAIR (Skills Training in Affective and Interpersonal Regulation).

Zásadní myšlenkou Marylene Cloitre je, že trauma nemění to, kým člověk je – ale jak se k sobě vztahuje. Identita traumatizovaného člověka není rozbitá. Je zformovaná v prostředí, kde bylo přežití důležitější než autenticita. Terapie STAIR se nezaměřuje primárně na trauma samotné, ale na to, co trauma narušilo:

• schopnost rozpoznat a regulovat emoce
• schopnost nastavovat hranice
• schopnost orientovat se ve vztazích
• schopnost vnímat vlastní potřeby

STAIR vychází z předpokladu, že lidé s komplexním traumatem často nikdy nedostali příležitost se tyto dovednosti naučit. Terapie je tedy neučí „léčit vzpomínky“, ale budovat psychologickou výbavu, kterou jiní získali přirozeně.

PTSD není konečná stanice, nemusí být. Uzdravení z PTSD přitom není návrat do původního stavu. Není to „reset“, ale je to šance, šance z traumatu vyrůst, porucha se tak může proměnit na posttraumatický růst.

Lidé nejsou traumatem zničení. Jsou jím proměnění. A tato proměna může být i zdrojem síly.

Dle Judith L. Herman uzdravení probíhá ve třech fázích. Rekonstrukce příběhu a znovunavázání života mají základní podmínku – obnovení pocitu bezpečí. Právě bezpečí je dle Herman prvním krokem k uzdravení. Právě bezpečí, bezpečné zázemí a klid v tuto chvíli hledám…